Člověk v tísni, Sokolská 18, aneb Jak funguje česká humanitární organizace světového renomé (II.)

Společnost Člověk v tísni, působící při České televizi, se nedávno přestěhovala z Kavčích hor v Praze 4 na adresu Sokolská 18 v Praze 2. Více než dvanáctileté působení této neziskové organizace v různých koutech světa se pokoušíme zmapovat se Šimonem Pánkem, který byl „u toho“ od samého počátku...

„Naše úplně první pomoc směřovala na Náhorní Karabach... Člověk v tísni ale vyrostl především na pomoci Bosně a Herecegovině. Tehdy v roce 1993 se za pouhý měsíc vybralo více než 30 milionů korun, což byly obrovské peníze. Už tenkrát byla česká společnost schopna reagovat na krizové situace. V tom jsme ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi o kus dál,“ podotýká Šimon Pánek.

Jak se Člověk v tísni rozrůstal, vyvíjel postupně aktivity v dalších a dalších oblastech, což vedlo k nutnosti lepší organizace celé společnosti. Zformovalo se tak několik divizí. Jakým způsobem funguje sekce Humanitární a rozvojová pomoc, kterou řídíte vy?

„Humanitární a rozvojová pomoc představuje asi 80 % celkového obratu Člověka v tísni... Když do toho započteme naše místní zaměstnance po světě, kterých je téměř 400, je to obrovská společnost. V krizových oblastech musíme mít samozřejmě své kmenové zaměstnance, kteří dohlížejí na tok financí, kvalitu práce, řízení pomoci a najímají místní lidi všech profesí: od nakládání a skládání potravinové pomoci (jen na Severní Kavkaz ročně přepravíme a na místě předáme až šest tisíc tun potravin) až po specializované profese, např. stavební inženýry. Člověk v tísni staví v zahraničí školy, někde i zdravotnická zařízení. Máme spoustu místních zaměstnanců, ale na klíčových pozicích jsou vždy Češi, kteří svoji loajalitu vztahují k centrální kanceláři v Praze a zde se také zodpovídají.“

Za dobu své existence poskytl Člověk v tísni pomoc zhruba 30 zemím. Nyní je v zahraničí v běhu 11 projektů – mj. v Afganistánu, Arménii, Čečensku, Iráku, Etiopii, Namibii či Srbsku. Podle jakých kritérií cílové země vybíráte?

„Rozhodně ne náhodně. O ,krizových zemích‘ není třeba mluvit, tam je to naše povinnost a zároveň náš mandát. Ale u těch ‚nekrizových‘ existuje celá velká problematika rozvojové pomoci. Je to dlouhodobá pomoc v nejchudších zemích světa, která neřeší aktuální krizi, ale snaží se postupnou prací zlepšit situaci místních lidí. Jde především o základní vzdělání, základní zdravotní péči, přístup k pitné vodě, možnosti zaměstnání a podobné věci. Takto nyní pracujeme v Etiopii a Namibii. Podle OSN je Etiopie třetí nejchudší zemí na světě, Namibie zase zemí s obrovským počtem HIV pozitivních nebo nemocných AIDS. V těchto zemích realizujeme projekt socioekonomické podpory a stabilizace komunit postižených AIDS.

To, kde pracujeme, je vždy průnikem možností získat peníze a schopnosti tam pracovat včetně vize, co s danou situací dělat, aby to přineslo výsledek. Říkáme tomu ,logika intervence‘. Cílová země by také měla alespoň trochu spadat do priorit české zahraniční politiky. A pak tu musí být jistá logika teritoriální. Pracujeme např. v zóně Afganistán – Írán – Irák – Jordánsko, otvíráme základnu pro Palestinu a Libanon... což je jakýsi pás, podobně jako např. Balkán nebo země bývalého Sovětského svazu. V Africe se snažíme vytvářet dva teritoriální katastry, na jihu a na severu. Pracujeme v těchto přirozených blocích, abychom zbytečně neutráceli čas a energii, ale také kvůli znalosti prostředí a jazykové a kulturní blízkosti jednotlivých zemí v daném regionu. Např. arabské know-how je naprosto unikátní.“   

len

 

  

 

Zveřejněno: 02.07.2005 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout