Knihkupec Vráťa Ebr

Nejraději je zahrabán v knížkách, kterých za svůj život nashromáždil úctyhodné množství. Bývalý knihkupec, dnes důchodce, však knížky nejen čte. On v nich hledá to, co jiní přehlédnou. Třeba větu, myšlenku, kterou si zaznamená. Z těchto drobností pak tvoří malá roztomilá dílka. Knížky pro potěchu ducha. A tak vznikly půvabné tituly jako Nejen bonmoty a citáty o jídle všech chutí, Nejen bonmoty a citáty o životě nahoře i dole či Nejen bonmoty a citáty o WC. Prostě správný důchodce, který si hraje. V tomto případě se slovy a myšlenkami. To by však bylo pro životem kypícího Vráťu Ebra málo, a tak již léta vede Salmovskou literární kavárnu, kde v příjemném prostředí u vína, s hudbou a knihami pořádá klubové večery. To chce zaujaté čtenáře a budiž děkováno Bohu, že je čtenářů v této malé české kotlině stále dost. Co je ještě vzácnější, že je jich dost i mezi mladou generací. Takže pole působnosti pro knihkupce Ebra je dostatečné.

Povolání knihkupce se může zdát velmi poklidné. Život Vráti Ebra však byl neuvěřitelně dramatický. Narodil se v roce 1942. Místo narození vzbuzuje děs již při samotném vyslovení toho jména – věznice na Pankráci v Praze. To bylo již po dopadení parašutistů, kteří spáchali atentát na říšského protektora R. Heydricha. Byla to doba, kdy nacisté v době druhého stanného práva účtovali nekompromisně s českým národem. Do několikátého kolena pak likvidovali rodinné příslušníky parašutistů. Maminka Vráti byla sestrou parašutisty Josefa Valčíka. O svém osudu nepochybovala. Obávala se pouze o osud svých malých dětí – Mirka, Marty, Stanislava a právě narozeného chlapečka. Její život také skončil již v lednu 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Otec byl popraven spolu s 252 členy rodin parašutistů, kteří se podíleli na přípravě atentátu.

Budoucí knihkupec byl z pankrácké věznice, stejně jako děti narozené po vypálení Lidic, odvezen do kojeneckého ústavu v Krči. Stejně jako ony byl určen k adopci. Rodina byla vybrána v Německu. Dlouho však u ní nepobyl. Když totiž rodina zjistila, že je dítě z rodiny atentátníka, vrátila ho zpět do Prahy. Měl štěstí, že přežil v pečovatelském domě v Krči. Po osvobození se našlo hodně českých rodin, které buď nemohly mít děti, nebo chtěly pomoci válečným sirotkům a své vlastní rodiny rozšířily. Rodina Ebrova z pražské Hanspaulky nemohla mít děti, a tak si na Vratislava, 9. 12. 1945, vzala domů malého chlapce, kterého pojmenovala podle jména v kalendáři. Na světlo světa tak vyplul Vratislav Ebr, který dodnes tvrdí, že nemohl mít lepší rodiče. Byl vychován jako jedináček. Rodiče v něm pěstovali umění a estetiku. To malý Vráťa silně vnímal. Od první třídy hrál loutkové divadlo, byl aktivní v dramatickém kroužku. Že nepokračoval v této cestě, byl zásah osudu i fakt, že jeho kádrový profil nebyl právě nejlepší. Skončil na knihkupecké škole, kterou později doplnil Střední knihovnickou školou, a stal se knihkupcem. Tam se vyřádil. Byl zakládajícím členem Klubu přátel poezie, působil i v nakladatelství Čs. spisovatel, ale stýskalo se mu po knihkupectví a vrátil se za pult. Otevřel slavné Arbesovo knihkupectví, které podstatně ovlivnilo několik generací čtenářů nejen ve městě nad Vltavou, ale i v celé republice. Akce Vratislava Ebra se zapsaly hluboko do společenského života... Mnoho čtenářů dodnes vzpomíná na poutě kolem Světa, tedy jihočeského rybníka, kde se konaly veselé i poučné víkendy. V době totality hojivý balzám na lidskou duši. Nástup na vojnu přinesl Vráťovi neuvěřitelné zjištění. Povolávací komise mu totiž sdělila, že je adoptován a že zdaleka není na světě sám. Roztroušeni po celých Čechách žili i jeho sourozenci. Tak jako Vráťa, i další dva byli vychováni v náhradních rodinách. Pouze Stanislava vychovávala babička v Semilech. Maminka Ebrová mu nikdy nic neřekla, neboť se bála, že o získaného syna přijde. Vráťa ji však stále pokládal za jedinou maminku. Při vzpomínce na tu svou skutečnou mu pouze usedá smutkem srdce. Dokáže si představit tu bolest a hrůzu maminky, která ví, že její osud je neodvolatelný, že zemře a na světě zanechá čtyři malé děti. Ty děti se každoročně scházejí. V průběhu doby si vytvořily sourozenecké pouto. Rodinu však měl Vráťa jen jednu. Maminku a tatínka Ebrových.

Mgr. Šárka Helmichová

 

 

Zveřejněno: 02.07.2005 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout